Encyklopedie Zatím nic moc

Historie
Zatím nic moc, ale ještě sem hodně přibude, i obrázky

Byzanc
Takto nějak vypadaly hradby Byzance

Počátek byzantských dějin bývá spojován se založením Konstantinopole. Císař Konstantin jej založil 8.listopadu 324 a bylo dokončeno už 11.května roku 330. Císař si pro svou novou rezidenci zvolil město Byzantion, jež založili v 7.století kolonisté z řecké Megary. Konstantinova volba místa byla skutečně jedinečná. Zeměpisná poloha z něj vytvářela přirozenou pevnost, kterou ještě umocňovaly mohutné hradby o které se po staletí rozbíjely útoky nejrůznějších nepřátel. Město mělo také vynikající strategickou polohu. Tvořilo přirozený střed říše. K západní (germánské) hranici z něj bylo stejně daleko jako k hranici východní kde říše sousedila s Persií. V očích současníků nepředstavovalo založení Konstantinopole nic nového či mimořádného. Už od konce 3.století si císaři volili za svá sídla výhodněji situovaná, než Řím (Milán, Ravenna, Trevír, Soluň, či Nikomedeiu). Na rozdíl od dřívějších císařských rezidencí byla Konstantinopol zřejmě už od začátku budována se záměrem, že se stane hlavním městem říše. Zřejmě už od začátku se pro něj také používalo názvu Nea Rome (Nový Řím), i když v pramenech je tento název doložen až od roku 381. Císař dbal o to, aby svému novému sídlu dodal lesku a velkoleposti. Pro výzdobu nové metropole byla starobylá města Východu připravena o slavné skulptury. Bezpočet soch sem bylo dovezeno z Athén, Rhodu, Antiochie a Seleukie. Nikdy během středověku neztratila Byzanc svou dvojakou povahu starého helénistického města a křesťanské metropole; když se v roce 1204 zmocnili Konstantinopole Křižáci zničili zde obrovitého bronzového Hérakla, dílo Lýsippovo. Také vzal však za své monumentální, gemami zdobený kříž, který se tyčil uprostřed fora. Stejně tak sem lákal i významné aristokratické rody, kteří měly zvýšit prestiž zdejšího senátu. Centrem rodícího se města bylo náměstí Augustaium, kde stávala budova senátu, jedna z nejkrásnějších budov ve městě. Na dalších dvou stranách, za arkádami, čněly fasády jízdárny a císařského paláce. Na čtvrté straně stál souběžně s náměstím Chrám Boží Moudrosti (Hagia Sofia), jehož stavbu zahájil Konstantin a jejž velkoryse přestavěl Justinián. Konstantinopol se starému hlavnímu městu v leckterém ohledu podobala. Podobně jako Řím se rozkládala na sedmi pahorcích. Podle vzoru Říma byla i administrativně uspořádána. Město bylo rozděleno do 14 okresů a byly v něm zavedeny příděly chleba pro chudší vrstvy obyvatelstva. V jednom ohledu se však Konstantinopol od Říma podstatně lišila. Nové hlavní město bylo založeno už jako město křesťanské a tato skutečnost byla symbolickým vyjádřením nového rázu římského císařství.

Germáni
V mnoha podstatnych nazorech a mytologickych predstavach se vira vsech germanskych kmenu shoduje. Oznaceni Germani se tyka narodu vychodne od Ryna a na severozapade Evropy. Germanskou viru, ktera nabyla v dobe Vikingu mezi 8. a 11. stol.m sve konecne podoby, nutno chapat jako prirodni nabozenstvi: sily prirody byly povazovany za osobni mocnosti a mely jmena. Vuotan (take: Vodan, Odin) jakozto nejvyssi buh byl zaroven bohem valky, ktery krivou prisahou a lzi vnesl mezi lidi nemoralnost. Buh bourky Thor se zabyval ve sve nespoutane sile bojem s obry, kteri ohrozovali bohy i lidi. Freyr ("pan") byl uctivan zvlaste v dnesnim Svedsku jako buh plodnosti. V Uppsale mel velkou svatyni, v niz byl znazornen s obrovskym falem. Freyr je povazovan za mytickeho prapredka svedskych kralu. Nerthus pozival u severnich Germanu vysoke ucty jako muzske, u jiznich Germanu take jako zenske bozstvo plodnosti (Matka zeme). Germansti bohove patrili ke dvema ruznym skupinam: starsim Vanum, kteri pochazeli ze zemedelskeho kultu, a mladsim Asum, kteri maji vztah k valecnickemu nabozenstvi. Je dolozeno, ze temto germanskym bohum byly prinaseny lidske obeti formou kultickeho spalovani. Svet vznikl podle podani germanske mytologie z casti tela Ymira, obrovite prabytosti: z jeho masa vznikla zeme, z jeho krve more, z jeho kosti hory a jeho vlasy se staly stromy. Prvni lidsky par vzesel ze dvou rostlin. Konec sveta a casu si Germani predstavovali jako vpad strasneho vetru, ktery znici lidstvo a odpouta Lokiho, ktery byl dosud zajatym protivnikem cloveka. Kosmicky svetovy pozar obnovi cele tvorstvo a postavi je pod vladu mocneho Baldra. Pro predstavu onoho sveta byl u Germanu smerodatny zpusob smrti, pohlavi a socialni postaveni. Germanske nabozenstvi vyhaslo nejpozdeji s christianizaci Skandinavie kolem r. 1000; jednotlive prvky se ale dodnes udrzely v lidove vire a poverach.

Hunové
Různé národy nomádů tureckého, mongolského a ugrofinského původu sídlily od 3. stol. př. Kr. v dnešní Kirgizii. Za krále Attily porazili Hunové r. 375 Ostrogóty a r. 452 pronikli až do Itálie, kde je před Římem zastavil Lev I. Náboženství Hunů patří k šamanismu, které vykonávali kmenoví šamani. Biskup Teotimos je kolem r. 400 přivedl ke křesťanství.

Aztékové

První obyvatelé přišli na území dnešního Mexika snad před 20 000 lety. Během tisíců let i zde přešli lidé postupně od sběru plodin k jejich pěstování. Údolí Tehuacan, nacházející se v dnešním mexickém státě Puebla, bylo jednou z oblastí, kde lidé začali postupně přecházet od sběru rostlin k jejich pěstování a od lovu zvířat k jejich chovu. Kolem roku 7000př.n.l. začali Indiáni vedle sběru semen a lesních plodů pěstovat dýně, avokádo, papriky chilli a bavlník. Asi od roku 5000 př.n.l. pěstovali už také kukuřici. Postupně začali vyrábět speciální nástroje a vybavení, například mlecí kameny na drcení kukuřice a kamenné nádoby na skladování semen. První vesnice objevená v údolí Tehuacan pochází z roku kolem 3000 př.n.l. V období 2300 př.n.l. začali lidé místo kamenných nádob vyrábět keramické mísy a džbány.
Pokročilejšího stupně dosáhla civilizace národa Olméků. Srdce jejich země se nacházelo v tropických lesích a mokřinách v místě dnešních mexických států Veracruz aTabasco. Asi od roku 1200 př.n.l. Olmékové budovali významná obřadní střediska. Vršili pahorky z hlíny a z kamene tesali památníky. Hlavní kultovní střediska byla objevena v místech, která se dnes jmenují San Lorenzo, La Venta, Laguna de los Cerros a Tres Zapotes. Olmékové vytvořili nádherná sochařská díla, od pomníků přes obrovské lidské hlavy, až k dokonale vypracovaným nefritovým sekerám, soškám a přívěskům. Jejich zručnost je o to pozoruhodnější, že neměli žádné kovové nástroje - veškerou práci prováděli kamennými dláty a sekáčky. I když moc Olméků zanikla z neznámých důvodů kolem roku 400 př.n.l., přesto jejich kultura výrazně ovlivnila pozdější velké civilizace.
Dalším významným národem, který žil v údolí středního Mexika, byli Zapotékové. Asi kolem roku 600 před n.l. postavili na náhorní plošině poblíž dnešního města Oaxaca ve výšce kolem 2000 m na plošině dlouhé 700 m a široké 250 m komplex kultovních budov. Toto středisko je dnes známo pod názvem Monte Albán. Archeologické nálezy ukazují na kontakty zakladatelů Monte Albánu s první velkou staromexickou kulturou (1200 až 400 před n.l.) s kulturou Olméků na pobřeží Mexického zálivu.V době rozkvětu zapotécké kultury mohlo žít v obytných čtvrtích vně městského jádra snad 50 000 lidí. Kolem roku 1000 n.l. ztratil Monte Albán svůj význam náboženského centra - proč se tak stalo, není zatím vyjasněno. Je možné,že se Zapotékové stáhli před Mixtéky, kteří od 10. století dobyli velké části náhorní roviny kraje Oaxaca a kteří také obsadili kultovní místo na Monte Albánu.
Svědectvím vysokého stupně civilizace a kultury národů sídlících ve středním Mexiku je jejich obrovské bývalé hlavní město Teotihuacán. Bylo vybudováno kolem roku 150 n.l., ale kdo byli jeho obyvatelé, není dosud známo. Kultura a civilizace Teotihuacánu ovlivňovala národy sídlící na jihu a jihovýchodě. Archeologické nálezy ukázaly, že obyvatelé Mexika se v té době intenzívně zabývali zemědělstvím, znali matematické a astronomické zákony a měli vyspělou architekturu, sochařství a malířství. Okolo roku 750 n.l. byla velká část města zničena požárem. O tom, co se tenkrát přesně událo, neexistují žádné záznamy.
Největší kulturu ve staré Americe vytvořili nepochybně Mayové. Zřejmě od Olméků převzali písmo a naučili se zaznamenávat čas a obojí později zdokonalili. Mayové jsou známí nejen svými vědeckými úspěchy, ale také jako stavitelé kamenných měst, nad kterými se tyčily chrámové pyramidy a paláce. V letech 300 př.n.l. až 300 n.l. žili první Mayové v místech Abaj Tikalik, El Baúl, Kaminaljuyu, Tikal, Uaxactúun a El Maridor, která leží na dnešním území Guatemaly. V období 300-800 n.l. vzkvétala mayská architektura, umění a věda v městech jako Uxmal, Chichén Itzá, Cobá, Edzná, Labná, Palanque na Yucatánském poloostrově. Kolem roku 900 n.l. obsadili Yucatán Toltékové z Tuly a Chichén Itzá prohlásili za své hlavní město. Mayská kultura přežívala pod toltéckou nadvládou. V letech 1200 1500 existovalo mayské hlavní město Mayapán. Mayská kultura prožila úpadek.
Dalším významným národem v předkolumbovské Americe byli Toltékové. Tento kmen vznikl smíšením různých populací Indiánů. Ze skalnaté pouště severního Mexika přišla do Mexického údolí kolem roku 900 n.l. skupina Toltéků Čičimeků. Byli to barbarští kočovníci, kteří se živili lovem, sběrem plodů a snad částečně i zemědělstvím. Další skupina Toltéků Nonohualců přišla z jihu. Vyskytují se názory, že to byly sochaři a řemeslníci, kteří byli pozváni, aby kolem roku 950 n.l. pomohli budovat hlavní město Tulu (zvané také Tollán). V roce 1168 byla Tula napadena bojovými čičimeckými kočovníky, kteří město zničili. V 16. stol., tedy v době příchodu Španělů, se o Toltécích vyprávěly legendy. Byli považováni za vysoce kulturní národ.
V roce 1345 se usadil na bažinatých ostrůvcích poblíž západního břehu jezera Texcoco kočovný kmen Aztéků a založil osadu Tenochtitlán. Aztékové sloužili jako námezdní vojáci v sousedním městském státě Atzcapotzalco a tím získali takové vojenské zkušenosti, že toto město v roce 1428 porazili a ovládli. Byl založen Trojspolek (Texcoco, Tenochtitlán, Tlacopán) a Aztékové (kteří se sami nazývali Mexikové) rozšířili svou moc po celém Mexickém údolí. Před rokem 1500 ovládali Aztékové říši, kde žilo asi 10 milionů lidí a která se rozkládala od pobřeží Atlantiku k pobřeží Pacifiku a od Mexického údolí až po Guatemalu. Tenochtitlán se stal bohatým a mocným městem, kde před příchodem Španělů žilo přes půl miliónu lidí. Aztékové vytvořili stát s vojenským režimem a velkou, dobře vyzbrojenou armádou usilující o získávání území a poplatků.
První dvě výpravy do Mexika podnikli Španělé v letech 1517 (Yucatán) a 1518 (území dnešního Tabasca), kteří byli usazeni na ostrovech (Kuba, Santo Domingo), ale brzy se vrátili. Třetí španělská expedice vedená Hernánem Cortésem Mexiko dobyla. Cortéz přistál na mexických březích 17. dubna 1519 a vybudoval přístavní měst Villa Rica de Vera Crus (dnešní Veracruz), jako základnu pro konkistu dobytí mocného aztéckého impéria. Když do říše Aztéků dorazili v roce 1519 Španělé, domníval se aztécký vládce Moctezuma II., že bílý cizinec s vousy je bůh Quetzalcoatl, který se podle věštby navrátil. Moctezuma Cortése přátelsky přijal a bohatě obdaroval. Španělé však Moctezumu zajali a zmocnili se vlády nad podstatnou částí aztécké říše. Když Cortésův zástupce dal při náboženské slavnosti povraždit aztécké šlechtice, došlo v Tenochtitlánu k povstání proti Španělům. Noc, kdy si španělští vojáci vybojovali průchod z obklíčení a která měla neblahé následky pro jejich další postavení v Mexiku, vešla do dějin pod názvem Noche Tiste (truchlivá noc). Cortés se nevzdal, ve spřátelené indiánské Tlaxcale zreorganizoval znovu armádu a 13. srpna 1521 hlavní město Aztéků dobyl. Město Tenochtitlán bylo Cortésovými vojáky úplně zničeno, jezera byla postupně vysušena a v těchto místech založili Španělé nové město, kterému dali název México.
V roce 1522 byl Cortés jmenován císařem Karlem V. generálním kapitánem a guvernérem nové kolonie, která dostala jméno Nové Španělsko (Nueva Espaňa). V roce 1535 se Mexiko stalo místokrálovstvím a patřilo k nehvýznamnějším částem španělské koloniální říše v Americe. Půda byla dávána odměnou bývalým vojákům a novým přistěhovalcům ze Španělska. Již v roce 1521 byl zaveden systém encomiendy, který vlastně znamenal pro Indiány otroctví. Tvrdá práce v dolech, kde se intenzívně těžilo stříbro, těžká práce na velkostatcích a Španěly dovlečené choroby drasticky decimovaly obyvatelstvo.
Řeholní řády, které do Mexika přicházely, šířily křesťanství po dobrém i po zlém. Nenapravitelné škody napáchaly na kulturním bohatství původního obyvatelstva. Daly rozbořit chrámové stavby, paláce, dávaly je zasypávat několikametrovou vrstvou země, stavěly chrámy víry, kterou takto šířili, mnohdy ze zdiva rozbořených indiánských staveb. Na druhé straně mniši a kněží učili Indiány v nově zakládaných školách, učili je zacházet s kolem (Indiáni je neznali) a s dovezenými tažnými zvířaty, učili je modernějším způsobům obdělávání půdy a řemeslnické práci a zručnosti (zejména při stavbě katedrál a kostelů).
Na začátku 19. století přispívalo Nové Španělsko celými dvěma třetinami do příjmů Španělského království.
Španělé narození ve Španělsku byli privilegovanou vrstvou. Měli v rukou veškerou správu země a zastávali nejvyšší úřady. Potomci Španělů, narození již v Mexiku - kreolové, měli sice hospodářskou moc (většinou latifundisté), byli i vzdělaní (v roce 1553 byla založena ve městě México první univerzita v Severní Americe), ale do politického života země zasahovat nemohli. Rostla početná vrstva mesticů (míšenců bílých přistěhovalců a domorodců), z nichž se mnozí vypracovali k dobrému postavení.
Masy Indiánů byly udržovány v nevědomosti a byly předmětem neustálého útlaku. Rostla nenávist mezi privilegovanými Španěly a ostatními složkami tehdejší koloniální společnosti.Válka Mexičanů za nezávislost začala v roce 1810. Korouhev svaté Panny Marie Guadalupské, jejíž kult zavedli v Mexiku Španělé, se stala symbolickým praporem povstalecké armády, která rychle rostla a dobyla prvních úspěchů. Povstalecká vojska vedli postupně dva kněží, Hidalgo a Morelos. V roce 1821 se s povstalci spojil kreolský velitel roajalistických vojsk Agustin Iturbide, který 22. února 1822 vyhlásil plán, který znamenal mexickou nezávislost. Byla vyhlášena monarchie a Iturbide se v květnu 1822 prohlásil císařem jako Augustin I. Novopečený císař, jenž nejdříve zradil španělského krále a potom povstalce, chtěl nastolit dědičnou monarchii. V následujícím roce byl však svržen republikánským povstáním, v jehož čele stál Antonio López de Santa Ana. V roce 1824 byla přijata první ústava nezávislého Mexika. Mladá Mexická republika byla prakticky v permanentní občanské válce vedené především mezi unionisty a federalisty. Když se Antonio López de Santa Ana stal prezidentem (vládl téměř 20 let, jedenáctkrát byl zvolen prezidentem), prosazoval unionistické tendence.
V roce 1836 se na severu vzbouřili federalisté v Texasu a když je López porazil, požádali o pomoc Spojené státy americké. López byl jimi přemožen a zajat. Aby se zachránil, dal Texasu nezávislost. V roce 1846 došlo k válce mezi Mexikem a Spojenými státy americkými. Mexiko bylo nuceno odstoupit území, které bylo větší, než to, které mu zbylo (dnešní státy Texas, Arizona, Nové Mexiko, Horní Kalifornie).
Válečná porážka vnitřní situaci v Mexiku ještě zhoršila. Liberál Benito Juárez, původem Indián ze Zacatecas, se přičinil o vyhlášení nové ústavy v roce 1857, která nařizovala konfiskaci majetku katolické církve, zbavovala výsadních práv důstojníky, vyhnala ze země jezuitský řád, zaváděla povinné bezplatné vzdělávání a zaručovala svobodu myšlení, tisku a shromažďování. Konzervativci, katolický klérus, statkáři a španělští šlechtici vyhlásili liberálům svatou válku. Papež Pius IX. prohlásil Juárezovu ústavu za neplatnou. Začala tříletá válka o reformu, ve níž nakonec zvítězili liberálové. V roce 1861 se vrátil Juárez do hlavního města Mexika jako prezident republiky. Mexiko bylo na pokraji bankrotu. Prezident Juárez byl donucen odmítnout splácení zahraničních dluhů a to dalo Francii, Anglii a Španělsku popud k vojenské intervenci. Obsadily přístav Veracruz, aby se domohly svých pohledávek. Když Angličané a Španělé
z Mexika odešli, francouzský expediční sbor se dal na pochod proti hlavnímu městu, ale v roce 1862 byl u města Puebla poražen. Podruhé však jejich armáda, která měla 30 000 mužů, došla až do hlavního města, které obsadila.
V Mexiku bylo vyhlášeno císařství a na trůn byl dosazen Maxmilián Habsburský (1864-1867). Značnou část území však nadále ovládali Juárezovi přívrženci a francouzská vojska v roce 1867 odešla. Po smrti Benita Juaréze v roce 1876, který byl v letech 1867-1872 stále prezidentem, se novým prezidentem stal Porfirio Diaz, Indián z Oaxacy. Měl pokračovat v reformě, ale stal se diktátorem, který vládl v Mexiku více než 30 let. Zavedl modernizaci Mexika, poskytoval výhody vlastníkům půdy a průmyslníkům a otevřel zemi zahraničnímu kapitálu. Většina Mexičanů však byla postupně zbavena všech demokratických a občanských práv a jejich životní úroveň klesla na úroveň koloniální éry, široké masy národa se ocitly v bídě. V roce 1910 došlo ke krizi diktatury. Začalo revoluční hnutí, kterému se diktátor bránil terorem. Revoluce však již měla své předáky, na severu formoval revoluční vojsko Francisci Villa, na jihu stál v čele indiánského vojska bývalý zemědělec Emiliano Zapata. Diaz se vzdal prezidentského úřadu a opustil Mexiko. Během revoluce, která trvala 10 let, zahynul asi milion lidí. V únoru 1917 byla vyhlášena nová ústava. Byla v ní obsažena pozemková reforma, sociální zákonodárství, omezení monopolů a vlivu katolické církve (odluka církve od státu). K revolučním silám se připojil Venustiana Carranza původně guvernér státu Coahuila, který byl v letech 1914-1920 mexickým prezidentem. Mezi předáky revolučních armád došlo k neshodám, které později vyústily v bratrovražedné boje. Nakonec byl zavražděn i Carranza a v prosinci 1920 se stal nástupcem revoluční generál Alvaro Obregón. V roce 1924 byl zvolen prezidentem Plutarcho Elias Calles, který se kvůli antiklerikálním opatřením dostal do vážného konfliktu s katolickou církví. Když došlo k povstání, tzv. cristeros, militantních katolíků, vyvrcholil tento konflikt v malou občanskou válku (1926-1929). Katolická církev odmítla ústy mexického arcibiskupa ústavu z roku 1917 a teprve v roce 1940, při nástupu prezidenta Manuela Avily Camachy, který se opět prohlásil jako katolík, byla sjednána jakási mírová dohoda mezi vládou a církví.
V roce 1934 byl zvolen mexickým prezidentem Lázaro Cárdenas. Od této doby se prezidenti a vlády střídají pravidelně po 6 letech. V roce 1938 došlo k vyvlastnění zahraničních olejových firem a vznikl státní naftový monopol PEMEX. V letech 1940-1946 byl prezidentem Avilo Camacho, který byl posledním generálem v úřadě mexického prezidenta.
V roce 1968, krátce před olympijskými hrami, protestovali studenti na Náměstí tří kultur v hlavním městě proti korupci a sociálnímu útlaku (65% obyvatelstva žilo v bídě a mělo dohromady stejné příjmy jako 4% nejvyšší vrstvy). Demonstrace byla krvavě potlačena. V letech 1973-1988 se stalo Mexiko naftovou velmocí, ale pod vládou prezidenta José Lópeze Portilla se dostalo do enormního zadlužení. V roce 1985 postihlo hlavní město velké zemětřesení, které si vyžádalo tisíce obětí. Při volbách v roce 1988 kandidát Revoluční instituční strany PRI (Partido Revolucionario Institucional) Carlos Salinas de Gortari se jen těsně prosadil jako prezident, svou úspěšnou hospodářskou politikou však získal popularitu a mezinárodní uznání.
1. ledna 1994 vstoupila v platnost dohoda o volném obchodu NAFTA mezi Mexikem, USA a Kanadou. Téhož dne došlo ve státě Chiapas k povstání Zapatistů, které bylo po několika dnech vládní armádou potlačeno. Mírová vyjednávání, která zahájil biskup města San Cristóbal, Samuel Ruis, nepřinesla zatím žádné výsledky. V prezidentských volbách v srpnu 1994 zvítězil kandidát PRI, Ernesto Zedilli, s těsnou nadpoloviční většinou hlasů.

Mayové
Takto vypadá Mayský chrám

Indiánská skupina obyvatelstva Střední Ameriky je doma v jižních provinciích Mexika (Chiapas, Yucatan, Quintana Roo), v Belize, Guatemale, v Hondurasu a El Salvadoru. Jejich úhrnný počet dnes obnáší přes dva miliony lidí roztříštěných na mnoho podskupin s množstvím různých mayských jazyků. Archeologie dokládá, že Mayové byli nositeli nejvyspělejší středoamerické kultury. Zachovaly se chrámové pyramidy, paláce, plošiny a schodiště utvářející mohutné městské celky. U některých staveb nevíme k čemu sloužily, můžeme se jen dohadovat. Monumentální architektura sloužila převážně náboženským účelům. Na stélách i dalších plochách nacházíme nápisy v glyfickém písmu, vztahující se pravděpodobně k dynastickým a historickým událostem. Přečíst však můžeme jen kalendářní údaje. Písmo jako celek zůstává dodnes nerozluštěno. Mayský kalendář měl dva cykly, jeden o 260 dnech a druhý o 365 dnech. Cykly do sebe zapadaly tak, že se do společného počátečního bodu vracely po 52 letech. Existoval i záznam delších období, jehož základem byl dvacítkový systém násobků dvaceti. Mayské náboženství učilo, že před současným světem existovalo několik jiných, které byly zničeny potopami. Hlavními božstvy byl Pán nebes, božstvo deště a kukuřice, dále pak božstva živlů a přírodních jevů. Svá božstva měla i čísla. Konce dvaapadesátiletých cyklů, jednotlivých roků i měsíců se vyznačovaly obřady s obětmi, výjimečně lidskými. Častěji se obětovala zvířata a ptáci. V období tzv. Druhé mayské říše se uplatňoval silný vliv Toltéků, kteří přišli do mayské oblasti ze severu a přinesli sebou některé výrazné rysy svého náboženství. Vznikla tak maysko-toltécká kultura, jejíž doklady nacházíme zejména v lokalitě Chichén-Itzá (čti Čičen-Icá). V této kultuře našly daleko větší uplatnění lidské oběti. Zlomky mayského písemnictví se zachovaly v několika fragmnentárních kodexech a v dalších literárních památkách jako je Popol Vuh, literární dílo v jazyce Maya-Quiché z poloviny 16. stol. Podobné jsou Knihy proroka Jaguára (viz Chilam Balam) a Kakčikelské letopisy.

Keltové
Toto je fotka starého Keltského chrámu-STONEHENGE

Keltové patří k indogermánské jazykové skupině. Usadili se v 1. tisíciletí př. Kr. v západní a střední Evropě. Nábožensky a jazykově příbuzné keltské kmeny nemohly odolat vojenské moci Říma a postupu Germánů.

Sjednocení keltských kmenů pod Vercingetorixem nezabránilo porážce a následné asimilaci. Znalosti o keltském náboženství se opírají o ikonografii a archeologické nálezy i o svědectví řeckých a římských autorů (např. Julius Caesar v díle De bello gallico, VL13). Keltské motivy se zachovaly v pověstech a bájích Irska a Walesu. V nich se vyskytuje velmi mnoho jmen bohů. Keltové uctívali prameny, řeky, stromy a zvířata. Slunci, měsíci, moři a větru přičítali zvláštní moc. Někteří bohové, např. ženská božstva (matronae matres) vystupují ve skupinách po třech. Lug byl uctíván v Galii, hlavní místo jeho kultu bylo Lugdunum (dnešní Lyon). Patřila mu ochrana obchodu a pocestných. V Irsku uctívali Dagdu, dárce hojnosti, jehož kotel mohl poskytovat nevyčerpatelné potraviny. Oema byl ochráncem učenosti a vynalezl prý písmo ogam. Manannan Mac Lir měl ochraňovat námořníky. V Caesarově době měli význam především tři bohové: Taranis - bůh nebe, Teutatés bůh války, ale i obchodu a lékárníků, a Esus - bůh bohatství. Birgit byla ochránkyní básníků. Na pevnině působily Epona, znázorňovaná na koni, a bohyně lovu Arduinna. Neurčenou roli měl Cernunnos, zobrazovaný s jelením parožím. Jméno kněžské třídy druidů se odvozuje od indogermánského slova "dra" (strom). Známá je představa druidů žnoucích v bílých oděvech zlatými srpy jmelí, protože to roste na stromech a nedotkne se nikdy země. Autorita druidů se zakládala na obsáhlém vědění které bylo předáváno ústně a obsahovalo historickou tradici i mantické znalosti. V Galii je prokázán jednoroční konvent všech druidů, v jehož čele stál velekněz. Druidové byli rádci králů. Ideální obraz keltského panovníka ztělesňuje král Artuš, jemuž po boku stál moudrý Merlin. Kultovní místa byla v hájích na otevřených místech; zde se konaly náboženské slavnosti a přinášely oběti. Byla rozšířena víra v posmrtný život a konec světa. Z bájí je znám ostrov Avalon, kde vládnou rajské poměry a věčnost.

Japonci a jejich kultura

Kultura Džómon - mladší doba kamenná. Poměrně brzy poté, co se Japonsko oddělilo od asijského kontinentu, začali obyvatelé japonského souostroví vyrábět hliněné nádoby. Tato keramika pak dala svým tvarem a dekorem název následujícímu neolitickému období "Džómon". Slovo džó znamená provazec, mon znamená vzor. Džómon je tedy kultura keramiky provazcového vzoru. Když skončila doba ledová a podnebí se postupně oteplovalo, rozpouštěly se obrovské masy ledu pokrývající kontinenty, což způsobilo stoupání hladiny moří. A tak zvláště na tichomořském pobřeží japonských ostrovů vznikly příhodné podmínky k rybolovu a k životu všeobecně. Džómonskou kulturu vytvářel lid žijící na ostrovech s již příznivými klimatickými i jinými přírodními podmínkami a s hojností potravy. Názory na to, kdy doba kultury Džómon začala, se neustále mění, podle aktuálních archeologických nálezů. Ale nejčastěji je udáván cca 8000 př. n. l. Konec neolitické kultury Džómon je kladen do roku 300 př. n. l. Společnost kultury Džómon měla některé charakteristické rysy, kterými se od společností mladší doby kamenné v ostatních částech světa odlišovala. Především neznala zemědělství a chov dobytka. Džómonská společnost byla společností lovců, rybářů a sběračů, kteří zpočátku žili v jeskyních, avšak zhruba v době mezi lety 5000 - 3500 př. n. l. se začali usazovat v malých osadách, zejména při pobřeží a na návrších. Ve středním období džómonské kultury (cca 3500 - 2500 př. n. l.) došlo v životě společnosti ke kvalitativním změnám a k značnému vzrůstu počtu obyvatelstva. Vznikla nová, větší sídliště, především v dnešní oblasti Kantó a Čúbu, která měla uprostřed volné prostranství, po jehož obvodu byly vyhloubeny mělké zemnice. Příbytky byly buď kulatého anebo obdélníkového půdorysu, se zaoblenými rohy a měly plochu kolem 20 m2. Poblíž středu obydlí bylo ohniště obložené kameny. Obyvatelé těchto sídlišť vyráběli keramiku, používali broušené kamenné sekery a dokázali vyrábět nejrůznější nástroje z úlomků kostí a ze dřeva. Sídliště obývali jen dočasně, i když značná důkladnost přístřeší svědčí o tom, že nešlo o pravidelné sezóní stěhování. Zanechávali po sobě hromady odpadků, hlavně lastur a ulit mořských měkýšů. Z těchto odpadních hromad lze poměrně přesně zjistit, čím se džómonští lidé živili. Podařilo se určit více než 300 druhů jedlých rostlin a živočichů včetně ryb, suchozemských i mořských savců, ptáků, plazů, ořechů, hub a planého ovoce. Mezi odpadky byly nalezeny i dřevěné luky, kamenné hroty kopí, rybářské udice, špičky harpun a dlabané čluny. Lov mořských savců se podle nálezů harpun rozšířil zřejmě až v pozdním džómonském období a výhradně v oblasti severovýchodního Honšú. Pro celou kulturní historii Japonska má mimořádný význam zrod keramiky. Vykopávky a výzkumy, zvláště keramických střepů nalezených v nejstarší vrstvě osídlení v jeskyni Fukui v prefektuře Nagasaki na západním Kjúšú a ve skalním sídlišti Kamikuroiwa v prefektuře Ehime na západním Šikoku, přivádějí japonské archeology k názoru, že datování podle radiouhlíkové metody, které vykázalo dobu kolem roku 10750 př. n. l. a 10200 př. n. l., lze považovat za potvrzené. Ať již je první keramika na japonských ostrovech produktem kultury mezolitické či úsvitu kultury neolitické, její zrod mezi lety cca 10000 - 7500 př. n. l. z ní činí dosud nejstarší zjištěnou keramiku světa. Nejstaršími známými tvary keramiky Džómon jsou nádoby se zašpičatělým dnem, jímž byly zapouštěny do země. Byly to nádoby na vodu a potraviny a vyráběly se přibližně dvě tisíciletí. Byly modelovány z hlíny ručně, bez použití hrnčířského kruhu, a zdobeny provazcovým vzorem, který vznikl přikládáním provazců z měkkých, pružných rostlinných stonků a vláken. Nádoby se špičatým dnem z raného období se postupně vyvinuly v dokonalejší tvary a první období Džómon, které trvalo asi 1500 let, již znalo nádoby s rovným dnem. Kolem roku 3000 př. n. l., kdy začíná střední období Džómon, se zvláště v hornatých oblastech středního Japonska hojně vyráběla keramika považovaná za vůbec nejhodnotnější artefakty kultury Džómon. Keramiku tohoto období charakerizuje nesmírné bohatství tvarů a udivující dekorativnost. Keramika Džómon je obecně pro své neobyčejné kvality hodnocena velmi vysoko, avšak keramika středního období vyvolává přímo obdiv k neolitickému člověku, ketrý ji vytvořil. Bizarní, fantasticky se vinoucí a prolamované tvary nádob dosvědčují, že nádoby měly patrně hlubší, magický význam. Keramika pozdního období a sklonku doby Džómon nabyla klidnějších forem a větší funkčnosti. Tvary nádob byly řemeslně zdokonaleny a vycházely hlavně z praktických potřeb uživatelů. Mezi nálezy z doby Džómon upoutávají pozornost figurky dogú, které se nacházejí v lokalitách ze všech období kultury Džómon a po celém Japonsku. Archeologové hledali pro jejich funkci nejrůznější výklady, považovali je za hračky, talismany, zobrazení bohů. Z období Džómon bylo nalezeno poměrně značné množství kosterních pozůstatků, z nichž lze usuzovat, že průměrný věk tehdejších lidí byl nízký. Na konci doby Džómon bylo zvykem ukládat nebožtíka do keramických nádob. Tento druh pohřbu svědčí o jistých kulturních souvislostech s následujícím obdobím Jajoi a není bez zajímavosti, že je dosud běžný na souostroví Rjúkjú. Lze soudit, že na konci doby Džómon, to jest mezi lety 800 - 300 př. n. l., mělo obyvatelstvo japonského souostroví rasově jednotné fyzické rysy a že na většině území sídlily homogení kmeny.

figurka dogú
Kultura Jajoi. Někdy kolem roku 300 př. n. l. začala kulturu Džómon nahrazovat kultura nová, nazývaná Jajoi podle místa v dnešním tokijském obvodu Bunkjó, kde byly poprvé vykopány keramické nádoby pro ni charakteristické. Doba Jajoi trvala přibližně 600 let, až do konce 3. století n.l. S jejím příchodem Japonsko vstoupilo do doby železné. V počátcích období Jajoi se japonské ostrovy seznámily se zemědělstvím, především s pěstováním rýže. To mělo rozhodující význam pro celý další vývoj japonské společnosti. Archeologické nálezy dokazují, že blahodárné vlivy nové kultury se nejdříve projevily v severní oblasti ostrova Kjúšú, zejména v kraji při Hakatském zálivu a zálivu Karacu. Právě zde přistěhovalci z pevniny založili první vodní rýžoviště a začali budovat stálé zemědělské osady. Odtud se pak kultura Jajoi rozšířila do dalších částí souostroví. V severovýchodních oblastech ostrova Honšú se tato kultura rozšiřovala jen pozvolna, pravděpodobně díky obtížnějsí adaptaci rýže na drsnější podnebí severního Honšú. Na rozdíl od Číny, kde budování vodních rýžovišť vyžadovalo stavbu složitých zavodňovacích kanálů, v Japonsku byl vody dostatek a první vodní rýžoviště se zakládala v bažinatých nížinách, kde nebyly nutné mimořádně velké úpravy terénu. Teprve od poloviny doby Jajoi, kdy se zemědělské obyvatelstvo z příhodných mokřinatých nížin rozšířilo i do vyšších poloh, bylo třeba v nových přírodních podmínkách přistoupit k výstavbě technicky náročnějších zavlažovacích zařízení. Obdělávání polí vyžadovalo kolektivní spolupráci většího počtu osob, a proto se důležitou společensko-ekonomickou jednotkou stala rodina. Rodiny se sdružovaly v zemědělské komunity mnohem větší, než byla sídliště z doby Džómon. Vyšší produktivita, a tím i akumulace majetku, měla za následek vznik hierarchie uvnitř komunity. Spolu s rozvojem pěstování rýže se mezi obyvateli japonského souostroví ujaly i nové obřady a kultovní zvyky provázející jednotlivé zemědělské úkony. Tyto nové obřady doby Jajoi byly svým charakterem a obsahem zcela odlišné od obřadů doby džómonské. Od doby Jajoi se celoroční kalendář začal řídit cyklem zemědělských prací. Zemědělský lid přestal být závislý na lovu a sběru, a proto se významně změnilo i složení stravy. Vedle rýže a některých hlíznatých plodin znalo obyvatelstvo souostroví i pěstování prosa, tykví a bobů. Osady, stále tvořené zemnicemi s doškovou střechou, se budovaly v pobřežních nížinách či u velkých řek. Byly obehnány příkopy a měly studny a společné sýpky. Rýžoviště se rozkládala v těsné blízkosti osídlení, avšak v nižších, mokřinatějších polohách. V době Jajoi se do Japonska dostaly kovové předměty, jednak z bronzu, jednak ze železa. Z archeologických nálezů je zřejmé, že se železné výrobky používaly zejména jako předměty denní potřeby a zbraně. Z bronzu byly naproti tomu hlavně ozdoby, kultovní náčiní a částečně i zbraně. Dvě hlavní kategorie bronzových předmětů z doby Jajoi představují meče a zvonce dótaku. S výjimkou ostrova Hokkaidó pronikla kultura Jajoi postupně do všech oblastí země, avšak s rozdílnou intenzitou a rychlostí. Ve středním a pozdním období Jajoi existovala na souostroví tři hlavní kulturní centra: Oblast severního Kjúšú, pro kterou jsou charakteristické četné nálezy bronzových předmětů včetně čínských mincí a zrcadel z doby čínské dynastie Chan. Oblast Kantó, kde déle přežíval silný vliv kultury Džómon. Oblast Kinai ve středním Honšú, kde byly objeveny již zmíněné předměty zvoncového tvaru, zvané dótaku. V Kinai se jich našlo velké množství, ale jejich pravá funkce je stále záhadou. Mají různou výšku, od 13 cm do 120 cm, a jejich povrch je zdoben buď abstraktními lineárními vzory, anebo prostými loveckými výjevy, postavami lidí, zvířat či zpodobením člunů a obydlí. Jejich výroba skončila na začátku 4. století n.l.splýváním severokjúšúského a středojaponského centra. Lid kultury Jajoi vyráběl keramiku odlišnou od keramiky doby Džómon. Na rozdíl od tvarově velice bohaté keramiky džómonské se vyznačovala prostšími formami a dekorem, avšak dokonalejší technikou. Tyto vesměs užitkové předměty byly zdobeny jednoduchými rytými geometrickými vzory. Ornamenty na povrchu keramiky z oblasti Kinai, pocházející z konce doby Jajoi, se silně podobají ornamentům na zvoncích dótaku. Mezi keramické výrobky z doby Jajoi patří i pohřební keramika - velké nádoby s širokými hrdly, které sloužily jako rakve. V období Jajoi se také oběvuje kontinentální technika tkaní látek z vláken lnu či papírové moruše a lidé se zdobili náramky a náhrdelníky.

bronzový "zvonec" dótaku
Mohylová kultura - věda stále ještě nedospěla k definitivnímu názoru a k jednoznačné odpovědi na otázku, kdy Japonci vytvořili jednotný stát a zformovali se v národ. Soudí se, že se tak stalo mezi 4. a 6. stoletím našeho letopočtu. V tomto případě se tato doba kryje s obdobím mohylové kultury, která vystřídala kulturu Jajoi a trvala od konce 3. století do konce 7. století. Mohyly kofun, jsou různých rozměrů i typů, a proto se v jejich vývoji rozeznávají tři stadia. Úzký kontakt s pevninou prozrazují předměty uložené v hrobkách, z nichž mnohé byly přímo importovány, anebo mají korejskou či čínskou předlohu. Již na konci období Jajoi se na severním Kjúšú objevují hrobky místních velmožů. Byly však jen malými a skromnými předchůdci pozdějších mohyl. První náhrobní mohyly pocházejí z konce 3. století, mají kruhový půdorys a využívají přírodních pahorků či teréních vyvýšenin. Dřevěné rakve se ukládaly do pohřebních kobek vyhloubených v zemi, a ty byly poté zakryty balvany či zahrnuty zeminou. Hlavní období kultury mohyl nastává od druhé poloviny 4. století, kdy se v oblasti Kinai začaly budovat obrovské hrobky charakteristického půdorysu. Tento půdorys je možno vzdáleně přirovnat ke klíčové dírce. Délka mohyl ze středního období je různá, od 100 do 475 metrů, a již na první pohled je zřejmé, že stavba těchto gigantických hrobek byla podmíněna možností koncentrovat obrovské množství pracovních sil a existencí promyšleného projektu. Mohyly se budovaly na rovině navršením umělých pahorků a byly obehnány vodním příkopem. Největší známou mohylou kofun je hrobka císaře Nintokua, o němž se traduje, že zemřel roku 399. Mohyla je dlouhá 475 metrů, její objem je 1.400.000 m3 přemístěné a navršené zeminy. Kamenné kvádry, použité na stavbu hrobky, dosahují objemu 20.000 m3 a v prostorách hrobky bylo umístěno 20.000 hliněných pohřebních sošek. Neméně impozantní je i druhý největší kofun, dlouhý 418 metrů, který se považuje za hrobku císaře Ódžina. Skvělost hrobek dosáhla vrcholu v polovině 5. století, poté snaha o gigantičnost postupně slábla. Zvlášť bohatě zdobené hrobky pocházejí z 5. a 6. století a byly objeveny v kjúšúských prefekturách Fukuoka, Saga, Kumamoto a Óita. Většina výzdoby je tvořena geometrickými vzory, dále například vzorem kapradin, mořských vln, mečů, štítů. Proslulou výjimkou je hrobka Takamacuzuka v Asuce v prefektuře Nara, kde jsou na zachovaných nástěnných freskách zachyceny postavy v oděvech běžných na asijské pevnině. Červená, bílá, žlutá, černá a modrá barviva, používaná v hrobkách, jsou všechna minerálního původu. K nálezům v mohylách patří především hliněné sošky, nádoby, předměty každodenní potřeby, zbraně, šperky a doplňky z nerostů, dřeva, kovu i keramiky. V hrobkách byly nalezeny vázy, jejichž tvar a dekor jsou téměř stejné jako u keramiky kultury Jajoi, avšak jejich řemeslné zpracování je mnohem vyšší. Většinou se vytáčely na hrnčířském kruhu a vypalovaly na vyšší stupeň tvrdosti. Kolem vlastních hrobek a na nich býval do země zapuštěn veliký počet dutých hliněných sošek haniwa. Zatímco džómonské figurky dogú měly někdy až groteskní tvar, haniwy představují lidské postavy pravidelných, oválných tváří, domy, čluny nebo zvířata, zvláště koně, a ojediněle lze mezi nimi nalézt i sošku buvola či opice. Nejstarší haniwy pocházejí ze 3. století, tedy z počátku mohylové kultury. Tvorba sošek vznikla v oblasti Kinai, ale postupně se rozšířila do celého Japonska. Od druhé poloviny 5. století se mezi předměty uloženými v hrobkách začal objevovat kontinentální typ jezdecké výstroje a velké množství zbraní. Také četné haniwy ve tvaru pečlivě osedlaných koní s dokonalými postroji anebo jízdních bojovníků v plné zbroji svědčí o tom, že tehdejší vládnoucí vrstva ovládala jízdu na koni a dovedla i na koni bojovat.

Nintokuova mohyla

Čína

Pocatky cinske civilizace Kolebkou cinske civilizace se stala oblast okolo lute reky /Chuang - che/, kde se rozvijelo zemedelstvi, hlavne proso. Zemedelstvi se ujalo mezi neolitickymi civilizacemi, asi roku 4000 pr. n.l. se roz irilo na jih, do roku 2500 pr.n.l.se dostalo k Jang-c- ang. Teplej i podnebi znamenalo prechod na ry i = ireni do Indociny a Koreje. Zaroven rozvoj remeslnictvi = bronzove predmety, obradni strediska historicky neprokazane dynastii SIA. Vliv na utvareni civilizace melo klima - uvnitr vnitrozemske, dale primorske a utoky barbaru - oboustranne obohacovani kultur, presto ale zustavaji cinske tradice /doklad v literature/. Vzdalena hodne od jinych civilizaci = castecna izolace, vlastni vyvoj. Dodnes u ivaji pro sebe nazev Zeme stredu /pokladali se za stred sveta/.
Prehled dynastii Bylo zde neustale rozpadani a sjednocovani men ich statnich celku dynastie angu - prvni historicky dolo ena dynastie, asi 1500 pr.n.l., urcita forma centralni moci nad v emi centry civilizace, dovr en prechod k usedlemu zemedelstvi. Jedine hlavni mesto bylo An-jang, misto puvodnich sedmi, pozustatky mest dokazuji predchudce tradicni cinske kultury. Pou ivali znakove pismo, hrncirske vyrobky, hedvabi, veci z nefritu, bronzu - zachovaly se dodnes. Narazili na bojovne kmeny a byli pora eni.
dynastie Cou - asi 1022 - 771 pr.n.l. Ovladli uzemi avgu, roz ireni na sever k Mand usku a na jih za Jang-c- ang, zmena hlavniho mesta na Si-an, byl to presun z dule ite a tradicne rozvinute oblasti, rozvoj zemedelstvi, zpracovani eleza. V teto dobe il Konfucius. Neustale museli celit barbarum, spory o to, kdo bude komu vladnout mezi jednotlivymi staty, cast uzemi postoupi statu Cchin.
obdobi valcicich statu - informace o nem v kronice Jaro a podzim /Konfucius/ - lici dejiny statu Lu, vyvra dovani, soupereni o nadvladu. Dule itou roli hrali 3 staty: Cchin - hospodarsky silny; Cchu - pronikl na sever, obsadil Lu /vlast Konfucia/; Cchin - sesadili posledniho panovnika dynastie Cou. Cchu a Cchin spolu souperili, v obou polobarbarskych zemich nastavaji zmeny: centralizace statni moci, statni urednici v pohranici tzv. marky.
dynastie Cchin - podle nazvu panovnika Cina, vy la z boju vitezne, poprve jednotny centralizovany stat, 221 pr.n.l.- Cchin- Chuang-ti - prvnim svrchovanym cisarem. Byla provedena likvidace rodovych vysad, lechta nahrazovana uredniky. Reformy: sjednoceni pisma, mer a vah, rozchody kol vozu, vystavba silnic. Vystavba Velke cinske zdi, valky a nakladne stavby znamenali vycerpani statu, z ceho plynou vysoke dane a z toho povstani lidu, ktere znamenalo svrhnuti dynastie.
Hospodarsky vyvoj v Cine - zalo en na vyu iti zavla ovani v zemedelstvi Pred centralizaci: puda v dedicnem vlastnictvi lechty a obciny, obchod malo rozvinuty - do 5.stol.pr.n.l. neexistovaly penize, udr ovaly se dlouho patriarchalni vztahy. Po centralizaci: puda prechazi do soukromeho vlastnictvi, vyhrocuji se tridy /bohati a chudi/, otroci - lep i postaveni ne v Recku a Rimu a ne nekteri zchudli rolnici. Zakladem ob ivy - zemedelstvi, vyznamne bylo take remeslnictvi dynastie Chan polo ila zaklady organizace cinske vlady, v cele cisar (ma funkci nabo enskou), je obklopen dvorem. Byla sjednocena konfucianska ideologie. Do teto doby se datuje rozvoj Hedvabne cesty = prichod buddhismu - nejroz irenej i nabo enstvi v Cine, nevytlacuje ale puvodni filosofii - hospodarsky rozvoj doprovazeny socialni diferenciaci. Obdobi vychodnich (pozdnich) chanu - roli hral jih /ry e, nerosty/, velka vyspelost Dejiny vlady Chanske a dal ich dynastii mely podobne schema: dobre a spravedlive fungujici vlada, rozkvet, postupny upadek a rozpad. V teto dobe se v Cine vytvorily nove spolecenske vztahy, tzv. asijsky vyrobni zpusob. Je to vytvoreni centralizovaneho, byrokraticky rizeneho despotickeho statu. V Evrope: byla lechta, ktera se delila o pudu a pomahala ve valkach, v Japonsku: lechta = oguni, v Cine: v e primo pod panovnikem. Otroctvi - tzv. v eobecne otrokarstvi - svobodni rolnici a remeslnici /Evropa - nevolnici/, rychly hospodarsky rozvoj ale v 16.a 17.stoleti nedo lo k vedecke revoluci = zaostavani. K tomuto obdobi se nasledujici generace v dy vracely. Ukonceno a tzv. povstanim lutych barbaru (184 n. l). Roku 221 se ri e rozpadla na nekolik statu, stridani 6 dynastii. dynastie Suej dynastie Tchang - nove sjednoceni Ciny - vliv buddhismu. Cina byla kulturnim centrem cele Asie (centrum anghaj). dynastie Sung - jedno z nejslavnej ich obdobi cinskych dejin, vynalezy, rozvoj zemedelstvi, remesel, roste pocet obyvatel, lodarstvi, manufaktury. dynastie Juan /mongolska/, v roce 1127 se Cina dostala do rukou Mongolu, vlada Cingischana, krome Ciny okupovali i dal i uzemi /Korea, Barma, Indie/, obrovske imperium, kontakty s Evropou, Marko Polo. Za chana Kublaje se zveda odpor Cinanu proti utlaku = boj za narodni osvobozeni = svr eni Mongolu. dynastie Ming - odstranen narodnostni utlak, av ak podeziravost a krutost proti obyvatelstvu, rozvoj namornictvi, ale presunuti hlavniho mesta do Pekingu, vnitropoliticke poti e = Cina se nestava svetovou namorni velmoci, ale uzavira se do sebe. Dynastie Ming svr ena rolnickym povstanim v roce 1644. dynastie Cchin /mand uska/ - zhor uje se postaveni obyvatel = celonarodni povstani v 19.stoleti, postaveni Ciny vyu ivaji evropske kolonialni mocnosti = obchod s Evropou, autorita cisare oslabena cizimi mocnostmi, povstanimi. 1911 - revoluce svrhla posledniho z mand uskych cisaru 1916 - republika
Nabo enstvi, filosofie Cinske nabo enstvi tvori zakladni vira v moc bohu, duchu, osudu a predku a tri velka nabo enstvi ruzneho puvodu: a/ konfucianismus - vznikly v Cine b/ taoismus - mezi lety 500 - 300 pr.n.l. c/ buddhismus - do Ciny z Indie asi v roce 100 n.l. Tato nabo enstvi v praxi, v obradech a slavnostech splyvaji.
Konfucianismus Pristup k ivotu a zpusob my leni zalo eny na uceni Konfucia / Mistr Kchung 551 - 479 pr.n.l./. Byl to ucenec a urednik, je mu pripisovano redigovani nekterych klasickych knih a letopisu Jaro a podzim .Ucil, e povinnost a testi cloveka spocivaji v prizpusobeni se vuli nebes - nejvy imu duchovnimu principu, ktery usmernuje beh udalosti a vztahy mezi lidmi. Kdy lide iji ve shode s vuli nebes, je spolecnost stabilni. Jestli e se ridi sobeckymi touhami a protivi se vuli nebes = konflikty, prirodni katastrofy, vesmir ztraci rad. Konfucius je pova ovan za predstavitele idealu u lechtileho cloveka , aplikoval viru na sebe a sna il se zdokonalit. Dal i nazory: na vlade se ma podilet vice lidi, lide maji pravo na vzpouru proti patnemu panovnikovi, zajimal se o osud lidi, veril v souvislosti mezi pozemskymi a nebeskymi zale itostmi. Jeho uceni v ak neni ucelene a da se interpretovat ruzne. Rozvinul ho jeho ak Mencius (Meng c 372 - 289 pr.n.l.) a stalo se soucasti cinske etiky a chovani, duraz kladen na rodinu, stat, uctivani predku a provadeni obradu.
Taoismus Nazev pochazi z cinskeho TAO = cesta, co ma v cinskem uceni hluboky vyznam. Znamena neuchopitelny zaklad sveta, vnitrni spontannost v eho deni a stezku, kterou by se mel clovek ubirat. Za zakladatele je tradicne pova ovan Stary mistr = Lao-c (6.stoleti pr.n.l.). Je autorem ustredniho textu Tao-te- ing. Zakladem teto viry je stara prirodni filosofie, ktera tvrdi, e pohyb sveta urcuji 2 protichudne principy jin (princi temny, ensky, mekky a zaporny) a jang (princip svetly, mu sky, pevny a kladny), ktere se navzajem doplnuji. Dal im textem, pravdepodobne smesice taoismu a konfucianismu, je Kniha promen. Taoismus narozdil od konfucianstvi hlasa prirozenost a spontannost, odevzdava se plynuti tao. Dobre i zle je vlivem pusobeni tao a nemelo by se do nej zasahovat. Taoiste maji sklon k osamelosti, meditaci, prostemu ivotu = podobaji se buddhistum. Ackoliv si konfucianstvi a taoismus odporuji, vet ina Cinanu je ve sve vire spojuje.
Zajimavosti Z Ciny pochazi mnoho vynalezu: hedvabi, porcelan, kompas, papir, strelny prach /1. Stol . pr.n.l./, ktere se na zapad irily po tzv. Hedvabne ceste - udr ovala spojeni mezi vychodem a Stredozemnim morem, vyznam vzrostl za kres anstvi, cesta se menila podle politiky a ekonomiky. Raritou je Velka cinska zed - postavena za dynastie Cchin, tvorila hranici na severu, mela zabezpecit zemi proti vpadum z vnej ku. Dlouha 2400 km, vysoka 9 m. Prestavena v 15.a 16.stoleti. Na stavbe se podilelo proste obyvatelstvo, ktere tim dost trpelo. Jedina stavba na Zemi, ktera je videt z Mesice.
Umeni a literatura Cina je nejstar i trvajici civilizace na svete, ma umeni stare vice ne 4000 let. Umeni je specificke, vyjimecne: Preddynasticka kultura - keramika, bronzove nadoby / nejdokonalej i, jake kdy byly vytvoreny - popsane /, vyrobky z nefritu Rane ri e - vyzdoby hrobek panovniku, pruvody kamennych soch, hedvabi, keramika; s buddhismem - stavba a vyzdoba chramu Stredni ri e - Tchang - zlaty vek pro cinske umeni /malba, so ky/, malba postav a krajinarstvi. Sung - velike krajiny a male postavy, rozstriknuta tu . Juan - Mongolove, inspirovali dila Budhova, socharstvi. Ming - porcelan soustredeny do velkych komplexu, kde byla modrobila keramika vyrabena pod specialnim vladnim dohledem. Literatura: pismo obrazkove, nejstar i napisy z 2 . tisicileti pr.n.l. 5 klasickych konfucianskych del - Kniha promen / ve tecka kniha/, Kniha dokumentu, Kniha od = Kniha pisni - anonymni stara poezie, Obradni kanony, Jarni a podzimni analy, Prvni znami basnik Cchu Juan - Ji ni zpevy / ovlivnene amanismem /. Dva nejvet i cin ti basnici : Tu Fu a Li Po (8 . stoleti n. l.)

Saracéni
Označení se používalo od doby, kdy Arabové pronikli do středozemního prostoru, pro všechny Araby a muslimy, později pro Turky a všeobecně pro všechny nekřesťany.

Vikingové
Toto je typecké Vikingské válečnické plavidlo- Dlouhá loď

Středověký válečnický národ, zvaný později Normané, pocházel ze Skandinávie a pořádal od konce 8. stol. loupežné výpravy po velké části Evropy. V severní Francii, Sicílii a na britských ostrovech zakládali státy. Někteří pronikli na přelomu tisíciletí dokonce až k severoamerickému kontinentu. Jako švédští Varjagové, kteří původně uctívali gemánského boha Thora, se přidali v Rusku zprvu ke slovanskému náboženství a později k pravoslavné církvi. V době křížových výprav se Vikingové vyznačovali mimořádnou aktivitou.

Gótové

Kmen východních Germánů táhl v prvním stol. př. Kr. ze Skandinávie a Gotlandu k ústí Visly. Připojil se k markomanskému kmenovému spolku Marboda. Mezi r. 150 a 180 odtáhli Gótové na severní pobřeží Černého moře a vyvolali první germánské stěhování národů. Odtud Gótové ohrožovali římskou říši, jejíž císař Décius padl r. 251 v boji proti nim. Pronikli Makedonií až do Sparty a Malé Asie. Od r. 269 se kmen rozdělil podle svých jihoruských sídlišť na Vizigóty a Ostrogóty. Prostřednictvím kappadockých válečných zajatců přišli do styku s křesťanstvím. Wulfilův gótský překlad bible způsobil v polovině 4. stol. obrácení na křesťanství árijského ražení. Zatímco Ostrogóti se stali pod Teodorichem r. 493 pány Itálie, táhla hlavní část Vizigótů kolem r. 586 přes Galii do Španělska.